Ukrajinci ve škole? No a co?

 Vyloženě na Evin impuls druhý článek o našich školních Ukrajincích.

Jsou dva, Saša a Jarda. Jarda rozumí česky, ale škole moc nedá a většinu času se válí po lavici. Saša skoro nerozumí, ale je inteligentní a docela se chytá. Moje první hodina vypadala takto: dala jsem jim pracovní listy a snažila jsem se jim anglicky vysvětlit, co po nich chci. Jarda to nepobral, Saša jo a do listu mi doplnila hromadu textu. Cyrilicí. Haha, paráda,akorát že si to nepřečtu.

Do další hodiny přírodopisu nepřišli a mě se fakt ulevilo. V dalším dějepisu jsem jim dala zkrácený zápis a pár jmen přepsala cyrilicí. V dalším přírodopisu jsem využila to jediné video na ctedu.cz, které mi ladí s plánem. V dalším dějepisu jsme se dívali na videa a já doufala, že z toho něco pochopí. V dalším přírodopisu jsme šli ven poznávat stromy. A už je vám asi jasné, kam mířím: oba dva mají jako normální puberťáci školu na háku. Já už letos melu z posledního. Sedmou třídu, kam Ukrajinci chodí, nesnáším i bez nich. Takže jsme pomalu přešli do situace, že se navzájem ignorujeme, oni se tváří, že nevidí, že je speciálně nevzdělávám, a já se tvářím. že nevidím, že si kreslí a hledí do mobilu. Já vím, je to celé špatně. Ale mě furt nikdo neřekl ani jak dlouho zde budou, ani co je mám učit, jak je mám zkoušet a jestli mají znát Rudolfa II. a výsledek bitvy na Bílé hoře.

Zakončila bych to jedním příběhem ze života. Na vysoké v prváku jsem bydlela na koleji, ale věděla jsem, že další rok už ji nedostanu, a tak jsem se šla zeptat na ubytování do kláštera školských sester. A sestra na mě: "A vy uvažujete o vstupu do řádu?"

A já na to: "To ne, já jenom nemám kde bydlet, protože kolej už nedostanu."

Ona na to: "Ale tak to udělejte jako ostatní a napište si bydlení k nějaké vzdálené tetě."

A když uviděla můj zděšený obličej, že mě řadová sestra - jeptiška! - nabádá k podvodu, pokrčila rameny a dala mi největší radu do života:

"To víte, někdy člověk musí udělat všechno, aby přežil!"

A já přidávám: Někdy prostě musíte nedělat nic.

Jardo a Sašo, moc se omlouvám, a slibuju, jestli zde vydržíte do září, tak to vezmeme poctivě. Ale letos už ne, sorry.