Ukrajinci ve škole, zvonec a konec

 Tak prosím poslední článek o Ukrajincích v naší škole. Jedni odešli, přišli jiní. Dva do devítky, jedna na první stupeň a jeden do mé třídy. 

Ti v devítce byli v pohodě. Uměli docela česky, snažili se, chtěli na střední, ta jim teda vůbec nevyšla vstříc, takže Žeňa nakonec nastoupil na automechanika na jiný učňák (asi 300 km od nás) a Natálka na střední asi 60 km od nás. Víc nevím, neptej se.

A pak zde byl Matvij. Seděl v první lavici a znuděně mě sledoval přes superdlouhou ofinu. Připadala jsem si s ním jak totální lůzr, všichni na poradě tvrdili, jak se u nich snaží a pracuje, ale u mě nic. Ukázali mi překladatelské schopnosti online Wordu, ale s biologickým názvoslovím si ani on nevěděl rady. A pozor, kdykoliv jsem se hecla a vytvořila dvoujazyčnou prezentaci, mohla jsem se spolehnout, že Matvij ten den do školy nedorazí. 

Byla to má největší úleva, že odcházím na mateřskou a už nebudu muset řešit chybějící omluvenky/pomůcky/úkoly/přezůvky s rodiči, kteří neuměli slovo česky. A víte co? Další měsíc se Matvij i se zbytkem rodiny odstěhoval. 

A jelikož škola díky početné první třídě naplnila svoji kapacitu, už žádné ukrajinské děti nebudou. A mě je to už stejně jedno.

Ale na školní výlet s námi jel.