Jak jsem si napsala učebnici

 Tak dobře, jenom pracovní sešit, ale i tak! Jsem na ten počin hrdá.

  

    Na úvod bych asi mohla zmínit, že můj postoj k učebnicím je dosti komplikovaný. Jako dítě jsem se z nich prakticky nikdy neučila, moji učitelé je nepoužívali, maximálně jsme si prohlédli obrázky nebo opsali rámeček se shrnutím na konci. Jako učitelka jsem si podle učebnic dělala přípravy a většinou jsem na ně strašně nadávala, a děcka ve škole mi říkala: "Tak si paní učitelko napište svoji učebnici!" a jim říkala, že to jednou udělám.

Pak jsem si jeden rok pro osmáky objednala Badatelský deník.  Fajn, tak asi nebylo úplně dobré začínat s bádáním v roce, který jsme z osmi desetin strávili na distančce. Pak mi taky vadilo uspořádání některých kapitol a ano, opět jsem nadávala, a opět mi bylo řečeno, ať si to sama napíšu líp. A víte co? Rozhodla jsem se, že to udělám.

 

     Samozřejmě, na psaní učebnice potřebujete spoustu času (který nemám) a já navíc potřebuju mít vždycky všechno HNED. Takže jsem využila toho, že jsem jeden rok měla v osmé třídě jen dvanáct žáků. Zrušila jsem sešity, místo toho si každý koupil složku, a každou hodinu (skoro každou hodinu) na začátku dostali nový list. Buď si ho pak zakládali do eurofólií nebo cvakali přímo do složky (nebo zapomínali, zakládali do různých učebnic nebo vyhazovali, víme, jaká je mládež). Pro mě to znamenalo, že jsem každý týden napsala dvě stránky a postupně se nám to rýsovalo.

 

    V principu jsem vycházela z Badatelského deníku, ale kapitoly jsem si řadila podle sebe, přidala jsem procvičování, badatelské úkoly jsem často vyměnila za svoje oblíbené (taky jich mám za ty roky slušnou sbírku, nemyslete). Jak jsem stíhala nebo nestíhala, úroveň různých kapitol byla různá. Nejlepší téma je vodík, to jsem měla hospitaci paní ředitelky a chtěla jsem se vytáhnout, samozřejmě. Když jsem vůbec nestíhala, dostali prázdný papír a psali si všechno sami jak do sešitu.

      Když jsme "badateláky" na konci roku hodnotili, děcka to viděla pozitivně. Líbilo se jim množství pokusů (s dvanácti se to pokusuje jedna radost), líbilo se jim, že míň psali, že tam byly různé úkoly. 

    Další rok jsem tedy pracovní verzi 2.0 na začátku roku vytiskla, svázala do kroužkové vazby a hrdě přinesla dalšímu ročníku začínajících chemikářů.

    Ehm, hodnocení druhého roku s vlastní učebnicí? Rozpačité. Nebo jinak: parchanti jedni nevděční, vůbec to neocenili, jaký poklad jsem pro ně vytvořila! Sešity se v jednom kuse válely někde po třídě, furt je někdo zapomínal a pak nepracovat, protože neměl z čeho. Kroužková vazba se lámala, listy vypadávaly. Když jsem si je vybrala na kontrolu, šly na mě mdloby: kreativní úkoly odbyté, stránky nedopsané... dodnes nevím, jestli byla chyba v sešitech, ve mně nebo v té třídě, plné drzých a líných puberťáků? A vrchol všeho bylo, když jsem uprostřed školního roku odešla na mateřskou a výuku s mými sešity převzala začínající neaprobovaná učitelka. Nevím, jak to doklepla, myslím, že nenáviděla mě i ty sešity, další rok už sama učila podle klasických učebnic. 

    Ale nebojte! Připravuju Chemii pro osmou třídu by JV, verze 3.0. Čeká mě jiná třída a já jsem bohatší o zkušenosti. Tak rychle to nevzdám!