Jehličnany hravě

 Miluju kytky a vždycky mě strašně moc bavila botanika. A nejvíc ze všeho mě bavilo učit se názvy kytek. Ale už jako studentka jsem pochopila, že jsem jedna z mála, ne-li jediná, koho to baví.

A tak teď, když učím, patřím do tábora učitelů "radši míň než víc." Zvláště v botanice mám rozsah učiva velmi malý. Ano, je otázka, jestli je to správně. Co je správně? Velmi volně definované výstupy RVP tomu nepomáhají.

Rozlišuje základní skupiny rostlin... a to myslí jak? Že pozná jednotlivé druhy violek nebo že pozná, že kapradí a smrk patří k jiným skupinám rostlin?

A taky mi vadí, když se kytky učí podle obrázků. 

Takže první hravou aktivitou při výuce jehličnanů je PROCHÁZKA. 

Do kapsy beru hromadu lístků. Mám vytipovanou trasu, která jde mimo hlavní silnici, pravděpodobnost sražení žáka autem je malá, a v tuto chvíli oceňuji jinak pohrdané zahrádky plné thújí, smrků a tisů. A tak jdeme a já se ptám: co je tohle? Co je tamto? Za správnou odpověď rozdávám lístečky a za pět lístků je jednička.

Na rovinu, nikdy nevíte, jestli volání Smrk, smrk! znamená, že dítě opravdu pozná smrk, nebo že to zkouší - ale nenechme se otrávit detaily.

Pozitiva této aktivity:

- učíme se venku

- jsme na vzduchu

- děcka to baví

- vidí ty stromy a keře v reálu

- vidí, že se různí zástupci jednoho druhu můžou hodně lišit

- není to stresující

- každý má šanci uspět

- nikomu nehrozí špatná známka

Negativa:

- někteří se chovají vskutku jak utržení z řetězu

- hrozí víc úrazů a průšvihů

- je potřeba furt řešit, že jedni prchají a druzí se loudají

- některé to vůbec nebere, jen se tak courají a pozorují místní psy/auta/binec na trávníku

- někdy je fakt zima

 

Druhá relativně zábavná věc, které se ráda věnuju při výuce jehličnanů je poznávání větviček. Předchází tomu moje osobní procházka a sbírání šišek a větviček všech možných jehličnanů v okolí. (Ehm, čti: ráno vyběhnu z domu o pět minut dřív vyzbrojena zahradnickými nůžkami a velkou taškou, cestou na autobus stříhám a trhám a sbírám, protože není čas ztrácet čas. Letos jsem sbírku větviček končila thují za školou, přičemž na mě volal jeden tatínek, jestli tam tajně kouřím nebo co.) 

Ve škole jsem větve rozhodila do velkých podnosů, ke každému posadila skupinku sedmáků, zadala úkol: "určete druh" a pak jsem si mohla sednout ke stolu a hodit nohy nahoru. (Což jsem samozřejmě neudělala, nebojte. Ale šlo by to.) K určování mohli použít sešity, učebnice i mobil, samozřejmě všichni jeli hlavně rozpoznávání obrázků na Googlu. 

Přínosy? 

Splníte výstup RVP, že se naučí poznávat pomocí klíčů (ano, myslím, že i mobilní aplikace se dá považovat za klíč, námitky posílejte písemně.) 

Spolupracují. 

Používají IT. 

Další si doplňte sami. 

Samozřejmě, určování jsem kontrolovala, věděli jste, že smrk vyfocený z určitého úhlu umí Google vyhodnotit jako sekvoj? A to je další pozitivum a další věc, co se děti naučí, kriticky myslet, nebrat první odpověď. 

A letos další perlička: z větví vylezl i ospalý brouček, takže rázem šla botanika bokem, plynule jsme přešli na zoologii, brouček dostal jméno, domeček a stal se třídním mazlíčkem.